Po tiché hladině utopených očí,

plakal smutek

a pluly lod´ky vzpomínek.

Ve světě udušených slz,

šeptala noc

o křiku prázdnoty.

Ze zkrvácených rukou utíkal hněv,

bolestný víc než shnilé kopretiny.

A zašlé vzpomínky stékaly

do zlomených světů.

A duše uvnitř snila.......

….....o tichém moři v oceánu prázdnoty.

A její hlas,

škrcen tmou v zármutku,

sfoukl plamen naděje

a zapálil světla nad hrobem.

A ve strachu,

nad každým výdechem,

psala jsem očím zrezivělé výkřiky,

do mříží u oloupané zdi.....

…...........o tom,

jak mrtvý plamen svíce šeptá s mou smrtí nad hřbitovem.